Cesta za strážci vlčic a zase zpět, aneb jak vypadal náš oddílový výlet (Šárka Zoufalá)

První věcí byl odjezd. Každá ze skupin měla vyjíždět jindy, tudíž se tak i stalo. První jsme odjížděly my, Bílé Tygřice. Skupinka menších holek s třemi vedoucími, cestující autobusem. No, byl to zážitek. Hned první autobus skrýval překvapení – postaršího, nejspíš trošku připilého pána, častujícího nás ne úplně hezkými jmény. A že prý proč nejsme ve škole. To se dalo vydržet, po chvíli usnul. Po vystoupení v jedné vesnici jsme ještě šly asi 5 kilometrů a postupně díky hře, jež vymyslela Anička zjišťovaly o sobě navzájem další zajímavosti.

Po příchodu na faru jsme pozdravily rádkyně, které na faře již byly a zatopily. Navíc jsme tam potkaly i malé holky, které tam již byly také. Sedly jsme si, napily čaje a počkaly na ostatní skupiny. Pak začaly nacvičovat zpěváckou/textovou část vystoupení na Mikulášskou besídku.

Později večer jsme my, skautky dostaly úkol: čekat pod schody s papírem tužkou. Pak jsme měly samostatný program nahoře v prvním patře. Počítaly jsme si cenu života. Bylo to uklidňující. Opravdu nás to bavilo, navíc jsme si i popovídaly a slyšely několik písní z filmů.

Další den ráno přicházel na řadu program nás, naší dnes již neexistující skupinky, Sobv. Jako správné kamarádky jsme se před tím sešly a do detailů naplánovaly, jak to uděláme, ovšem nebyly bychom to my, kdyby všechno vyšlo. Díky pomoci našich úžasných rádkyň a dnes i vedoucí oddílu to ale dopadlo snad ještě lépe.

Těsně po probuzení jsme zažádaly aby nám vedoucí pomohly odvést pozornost a odvedly ostatní děti na rozcvičku, zatímco my připravovaly rozřazování. Hezky čtyři stoly, u každého židle na počet a čekalo se na holky. Do pozadí hrála hudba z Harryho Pottera, u pátého stolu seděly vedoucí jako učitelé, stačilo jen počkat. A pak to začalo.

Holky se vrátily a v tu chvíli je převzala profesorka McGonagallová, nebo – li naše Hanička. Přivedla je do jídelny a Johy je začala rozřazovat podle plánu, jež jsme sepsaly.

Nasnídaly jsme se a hra začala. Čtyři koleje spolu začaly bojovat. Prvním úkolem bylo vymyslet sedm věcí na určené písmeno, ze kterých by se dal udělat viteál, dalším bylo vytvoření vlastního kouzelného zvířete. Pak jsme šly ven, kde jsme si zahrály několik nesouvislých her a zadaly scénku, jež měly holky vymyset, jelikož víme, že je tohle zatím vždycky bavilo. Pak, po nějaké době byl oběd.

Pak jsme se dozvěděly nemilou zprávu: měly jsme jít na procházku! I přes počáteční nelibost byla procházka super, i když docela foukalo. Les nás před větrem zachránil. K nám se později připojila i Táňa s Lukasem.

K naší procházce se ovšem přidal i příběh, který jsme po kouscích nacházely. Příběh o rebelujícím souhvězdí Lupě. A o strážcích. Strážcích Vlčic.

Večer se k nám připojili i další, což byly Markét a Adél. To znamenalo, že tam v tu chvíli byli čtyři hlavní vedoucí a my čekaly na signál, jež jsme měly dostat od Helenky. Totiž: při nalezení posledního papírku nám Helenka prozradila, že chystají menší překvapení pro ty čtyři výše zmíněné. Měly jsme si ve skupinkách po přibližně čtyřech připravit disciplíny, jež by mohli tito čtyři vedoucí plnit. Světlušky se měly rozdělit pod nás, skautky, aby v každé skupině byla aspoň jedna Sobva či Amazonka (čili starší skautky).

Skupiny byly rozděleny, všichni věděli co mají dělat, čekalo se jen na znamení od Helenky.

„Tak, o tom byste mohly jít přemýšlet jinam.“ Znamení zaznělo. Všechny jsme se zvedly a některé i s (samozřejmě jen předstíraným) reptáním vydaly na určená místa a čekaly. Po dokončení uloženého úkolu jsme předaly čtyřce svíčku a oni se vydali zpět do jídelny. Tam dostali v zadní místnosti poslední dva úkoly. Poslední byl scénka z některého tábora, kde byli všichni. Vybrali si piráty.

Scénu předvedli a dostali fitness test spočívající v tom, že museli držet v různých pózách a odpovídat na otázky. Bylo to vtipné, všichni na ně zírali a oni se snažili soustředit na otázky a odpovědi. Nakonec vše odpověděli a my se přesunuli do chodby, kde jsme chvilku stály po tmě. Pak rozsvítili svíčky a my zpozorovaly náš symbol, symbol Vlčic vylepený páskou na zemi. V každém rohu byla svíčka, krásně to svítilo. Následoval krátký proslov a předání postu…

Strážců vlčic. Naši čtyři vedoucí vypadali velmi nadšeně. Navíc jsme se dozvěděli kdo je naším novým oddílovým vůdcem – Hanička Brzobohatá – a zazpívaly si večerku. Světlušky šly spát, my, jako starší ještě ne, probíraly jsme ještě chvilku různá témata.

Ráno vládla dobrá nálada, i když tu byl podtón stresu a zmatku z balení a odjezdu. Všichni si sbalili a donesli batohy dolů, nasnídali se a čekali na odvoz, který byl nakonec vyřešen auty rodičů vedoucích, jelikož byl hrozný vítr a bylo nebezpečné být venku, natož ještě jít na vlak. Odjeli všichni, nikomu se nic nestalo. Všichni odjížděli s úsměvem na tváři a aspoň několika málo útržky vzpomínek na výlet do neznáma.

Šárka Zoufalá